Před rokem 1066 byla Anglie okrajovou částí skandinávského světa zmítanou vnitřními rozpory a vystavenou ničivým vikingským nájezdům, ale vítězství Viléma z Normandie vše změnilo. Vymanilo Anglii z jejích severských vazeb a včlenilo ji do bohatšího západoevropského světa.

Smrt Eduarda Vyznavače v roce 1066 vystavila Angličany ústavní krizi. Vládnoucí rada zvolila jeho nástupcem Harolda Godwinsona, hraběte z Wessexu. Vedle Harolda se však o trůn ucházeli ještě dva muži, kteří byli připraveni vymáhat své naroky zbraní. Prvním byl Harald Hardrada, který již v roce 1066 začal připravovat své vojsko na vpád do Anglie. Druhým byl Vilém levoboček, vévoda z Normandie, vzdálený příbuzný Eduarda Vyznavače, který mu svůj trůn údajně slíbil. Harold tak stál v létě 1066 proti dvojí hrozbě. Na severovýchodním pobřeží proti norskému útoku, na jižním pobřeží proti Vilémovi. Protože však Viléma považoval za nebezpečnějšího soupeře, rozhodl se soustředit své vojsko na jihu a sever ponechal pod správou svých švagrů Edwina a Morcara.

Jako první se však v Anglii vylodil Harald Hardrada s téměř 10.000 vikingy. Edwin a Morcar svolali svá vojska, 20. září svedli s Vikingy bitvu u Gate Fulford a prohráli. Harold se tím dostal před mučivé dilema. Čekat na Viléma nebo pochodovat na sever? Nakonec se rozhodl skoncovat s Hardradovými vikingy. Jeho armáda během šesti dní překonala vzdálennost 300km, vikingy dokonale zaskočil na břehu řeky Derwent u Stamfordského mostu a uštědřil jim zdrcující porážku. Tato bitva navždy skoncovala s hrozbou vikingů na severoanglickém pobřeží. Zatímco Harold osvobozoval severní Anglii, na jihu se změnil vítr a Vilémova flotila vyplula 28. září ze Saint Valéry. Po vylodění v Sussexu začal ihned plenit okolní kraje, které náležely přímo Haroldovi a doufal, že se mu podaří Harolda vyprovokovat k rychlé a neuvážené akci. Harold byl sice skvělý vojevůdce, ale jeho tvrdohlavost hrála na ruku Vilémovi. Harold mohl sice pomalým pochodem na Londýn získat čas na odpočinek a doplnění vojska až na trojnásobek Vilémovy armády, ale rozhodl se jinak. 1.října vyrazil na jih a zbytek severní armády nechal daleko za sebou. Když dorazil, měl sebou 7.000 mužů z nichž 2.000 byly elitní oddíly královských družiníků.

Vilém se nenechal zaskočit tak jako Vikingové a Harold si uvědomil že nejlepším řešením bude obrana na hřebenech Senlac. 14. října postoupili Normané k Telham Hill a poprvé spatřili anglickou armádu roztaženou v délce 700-900m po hřebeni. Pozice to byla výborná, jedno křídlo chráněné svahem a druhé bažinou. Vilém musel zaútočit čelně. Nejprve poslal lučištníky, ale angličané kryti svými velkými štíty neutrpěli žádné ztráty. Když lušičtníci postoupili blíž, aby zesílili údernou sílu svých šípů, zasypalo je krupobití anglických střel, oštěpů a vrhacích seker, které mnohé z nich přinutilo k zmatenému ústupu. Uplynula hodina a Vilém byl mimořádně zklamán pohledem na anglické vojsko posílené nově příchozími, kteří pochodovali celou noc, aby se dostali na bojiště. Vilém poslal těžkou pěchotu. V boji muž proti muži utrpěli obě strany těžké ztráty, ale Haroldovi družiníci nakonec Viléma vytlačili. Přišel čas, aby vyrazila jízda a využila trhlin v řadách nepřítele, ale žádné nenašla. Útok nevyšel a jízda se ve zmatku vracela zpět. Teď přišla chvíle, aby Angličané zaútočili a vytlačili Viléma z pole, ale Harold takový rozkaz nedal. Místo toho stovky mužů zemské hotovosti obešly družiníky a pustili se za ustupujícími Bretonci. V té chvíli pod Vilémem padl kůň a rozlehl se křik, že vévoda je mrtev. Harold měl vítězství pár minut nadosah. Pak se ale Vilém postavil a zvolal, že je nezraněn. Krize byla zažehnána, jízda se znovu zformovala a zmasakrovala své anglické pronásledovatele. Byla to katastrofa a Harold to věděl. Vilém už vyzkoušel všechny zbraně (lukostřelce, pěchotu a jízdu) a všechny selhaly. Zbýval jen boj muž proti muži a v tom byli Haroldovi družiníci mistři. Tak normanská jízda znovu a znovu útočila a byla odrážena s těžkými ztrátami. Pak došlo k neuvěřitelné chybě, kdy byli angličtí zeměbranci opět zcela zničeni. Při pronásledování ustupujících vlámských rytířů je potkal stejný osud jako jejich druhy z pravého křídla. Vyřítili se po svahu dolů, kde byli znovu zmasakrováni. Haroldovi zbyli už jen družiníci. Srazil jejich řady a vyčkával na normanský útok. Vilém nebyl o mnoho šťastnější než Harold. Věděl, že přemůže Angličany jen když poruší formaci, ale družiníci odolávali všem druhům útoků. Do soumraku zbývali dvě hodiny a Vilém věděl, že jestli se Angličané večer přeskupí a doplní stavy, nebude mít šanci. Vítěztví muselo být dosaženo ještě tento den. Vilém rozkázal lučištníkům střílet vysokými oblouky, aby šípy padali Angličanům na hlavy. Pod touto palebnou přehradou postupovala vpřed těžká pěchota. Boj ve stísněném prostoru přinesl opět těžké ztráty. Krok za krokem prolamovali Normané anglické řady, oddělovali z nich mlé skupinky které likvidovala jízda. Nakonec byla prolomena i řada okolo Harolda a po jeho smrti se odpor zlomil. Pak se Normanům přihodila tragická událost, která by jinak znamenala prohranou bitvu. Při pronásledování družiníků se velká část jezdců zřítila a zahynula v rokli Malfosse, na pravém okraji hřebenu. Ale teď už to nic na výsledku nezměnilo. Po bitvě naplánoval Vilém hned druhý krok tažení - pochod na Londýn. Roku 1066 na Boží hod vánoční byl Vilém z Normandie korunován anglickám králem.